MUZEUM POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY

Ke Karlovu 1, 120 00 Praha 2 najdi na mapě >>

telefon: 224 922 183 fax: 974 841 091

Otevřeno pondělí - zavřeno úterý - neděle 10.00 - 17.00

Vstupné

Dospělí 50,- Kč
Důchodci, studenti a děti od šesti let 20,- Kč
Rodinné vstupné 100,- Kč

Běžící výstavy

Sami proti všem
Kriminalistika ve fotografii 2
Historie a současnost nožů MIKOV
Sto let bezpečnostních sborů aneb Od četnictva k policii

Dopravní hriště

čt 13—15 h
so/ne 10—12 a 14—16 h

Slavín

Databáze padlých

Muzeum
						Policie České republiky - areál Karlov, Praha 2-Nové Město -
						idatabaze.czMuzea
						- idatabaze.cz

Bezpečnostní poměry ve Velké Praze - 30. léta

Do začátku třicátých let prožila poválečná a porevoluční Praha strmý vývoj z tichého města v metropoli státu a na velkoměsto, které trápil vzrůst kriminality, jako jev pociťovaný v celém světě, zvlášť pak ve městě rychle rostoucím, jak uváděl tehdejší denní tisk.

Kriminalita v té době stoupala neúměrně s počtem obyvatelstva a tehdejší policie měla před sebou i mnohem větší úkol než stíhat delikty - zabraňovat jim a působit preventivně.

Historický vývoj se pohybuje v určité spirále a tak je jasné, i z hlediska našeho současného poznání, že to nebylo zrovna jednoduché.

V této době měla Praha okolo 780 000 obyvatel a i tehdy si uměl každý odpovědný pracovník představit, co to znamená pátrat po neznámém pachateli. Ročně bylo podáno okolo jedenácti a půl tisíc trestních oznámení na neznámé pachatele, vydáno přes čtyři a půl tisíce zatykačů a pátranek, pátralo se po 16 000 případech. Na to měla Praha šest konceptních úředníků a asi 80 civilních strážníků (detektivů).

Ti se štvali ve dne v noci, svátek nesvátek, stejně jako konceptní úředníci za jakýmsi fantomem služby. Přitom prostá násobilka dokazovala, že v průměru čtrnáct set nových případů za měsíc (nehledě k zatčeným a pátrání po známých pachatelích) nemůže 80 detektivů realizovat i kdyby bývali měli k dispozici auta nebo motocykly, peníze, nebo kdyby jim někdo proplatil koruny protelefonované v automatech, když se museli hlásit svému úřadu. Konceptní úředník, jenž měl na stole k podpisu deset zatýkacích listů, nemohl ani za den a noc vyslechnout padesát svědků, kteří by možná třem z deseti kandidátů vazby prokázali nevinu. To se policii samozřejmě nevyplácelo, protože tito kvalifikovaní lidé utíkali do jiných rezortů.

Každá pražská čtvrť měla přidělené detektivy, kteří byli odpovědni za pořádek a hlavně za informovanost policie o té které části a kriminalitě v ní. Důležitá byla místní znalost v rámci celé oblasti. Kromě toho bylo detektivům svěřeno vyšetřování všech trestných činů a všech udání, které měly původ v jejich okrsku. Jen při pátrání v případech vražd, nebo vyloupených pokladen jim pomáhali detektivové ze speciálních sekcí. Z detektivů, kteří byli přiděleni do jednotlivých čtvrtí se ještě navíc sestavovala tzv. denní hotovost. Ve dvou směnách každý den byli v pohotovosti na bezpečnostním oddělení policejního ředitelství čtyři detektivové pro neočekávané větší případy.

Existoval ještě jeden zajímavý institut. Ráno a v poledne probíhalo na bezpečnostním oddělení tzv. „čtení“. Z každého „rajónu“ musel být přítomen alespoň jeden detektiv, protože toto čtení bylo vlastně základem pátrací služby. Šéf bezpečnostní služby předčítal trestní oznámení, přiděloval případy podle místní příslušnosti a přijímal hlášení o výsledcích aktuálního pátrání. Důležitá byla při těchto setkáních i výměna informací mezi detektivy navzájem, protože různé případy spolu souvisely. Metoda se osvědčovala zejména při hledání pachatelů podle popisu osoby nebo způsobu spáchání trestného činu. Informace se tak stávala majetkem všech. Na druhé straně to znamenalo, že z každé pražské čtvrti ubylo na půl dne po jednom detektivu, protože měli k dispozici pouze tramvaj a nohy.
Bezpečnostní oddělení - IV. oddělení policejního ředitelství (v literatuře „pražská čtyřka“) byl úřad, jenž kolem sebe soustřeďoval kriminální agendu a stížnosti veřejnosti nespokojené s ochranou majetku a životů v Praze. Mělo 142 pracovních míst, z čehož muselo obsadit místa šéfa a jeho zástupce, místa referentů, protokol, trestní rejstřík, oddělení ztrát a nálezů, výpravnu, desinfekční stanici, Všeobecnou kriminální ústřednu, oddělení pro pátrání po nezvěstných a identifikaci mrtvých, oddělení pro zkoumání písma, sbírku podobizen, oddělení zpráv, pro potírání padělků platidel, železniční, poštovní ochrany pokladen, protikapsářské, oddělení pro stíhání neznámých pachatelů a okresní čety. Ty měly preventivně zaakročovat proti chystaným zločinům.

Vzhledem k tomu, že nebyla speciální četa pro pátrání po vrazích, zpohotovilo se všechno mužstvo do té doby, než se případ rozhodl. Ze 110 detektivů pražské čtyřky jich bylo dvaapadesát rozděleno po Praze, což znamenalo, že jich na ústředí sloužilo 58. Plánovaných bylo 520, ale protože byl nedostatek tzv. kancelářských pracovníků - využívali se zde. Jinak by se na vydání pasu čekalo půl roku a na povolení schůze rok, protože jeden úředník musel za rok vyřídit 18 000 spisů. Přitom mělo policejní ředitelství systemizováno 142 kancelářských úředníků a registrovalo 1 a půl milionu spisových značek. Na jednoho to bylo v průměru 10 000 za rok, po odečtení dovolené a svátků 1 000 spisů do měsíce, čili 33 denně. Mimo to, mělo mít denně v pohotovosti 100 pro tzv. parlamentní stráž.

Jak je vidět i na začátku třicátých let měla policie problémy, které se jí nedařilo, jak jsme zjistili z dostupných materiálů, i přes interpelace v parlamentě, řešit.

A sociální jistoty mužstva stráže bezpečnosti? (Uniformovaná a neuniformovaná část stráže bezpečnosti tvořila policejní sbor.) Absolvent obecné a měšťanské školy, bývalý poddůstojník absolvoval šestiměsíční kurz. Po době dalších šest měsíců až dva roky (podle délky vojenské služby) se stal čekatelem na plných pět let. Službu vykonával v plném rozsahu za 650 korun měsíčně. V té době neměl žádnou ochranu - ani penzijní ani invalidní. Stal-li se nezpůsobilým k službě např. kvůli zranění, byl léčen na útraty léčebného fondu a potom s měsíční výpovědí propuštěn.

Finanční poměry však nebyly o moc lepší ani s definitivou. V Praze byly ztíženy ještě vyjímečnými předpisy, jež platily pro tuto kategorii státních zaměstnanců. Strážník byl povinen bydlet pokud možno blízko své strážnice, což znamenalo mnohdy neúnosně vysoké částky za nájemné. Třináct plných dní po 24 hodinách do měsíce byl mimo domov. Byl ve službě a nesměl se vzdálit ani z pochůzkové linie ani ze strážnice. Stravovat se musel sám, samozřejmě mimo domov. Kromě těchto třinácti dnů musel být k dispozici kdykoliv pro asistence a pohotovosti. Zároveň se v těchto dnech „volna“ musel zúčastňovat pěších cvičení, cvičení se zbraní, kurzů a škol.

připravila ředitelka Muzea Policie České republiky PhDr. Marcela Machutová