MUZEUM POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY

Ke Karlovu 1, 120 00 Praha 2 najdi na mapě >>

telefon: 224 922 183 fax: 974 841 091

Otevřeno pondělí - zavřeno úterý - neděle 10.00 - 17.00

Vstupné

Dospělí 50,- Kč
Důchodci, studenti a děti od šesti let 20,- Kč
Rodinné vstupné 100,- Kč

Běžící výstavy

Sami proti všem
Kriminalistika ve fotografii 2
Historie a současnost nožů MIKOV
Sto let bezpečnostních sborů aneb Od četnictva k policii

Dopravní hriště

čt 13—15 h
so/ne 10—12 a 14—16 h

Slavín

Databáze padlých

Muzeum
						Policie České republiky - areál Karlov, Praha 2-Nové Město -
						idatabaze.czMuzea
						- idatabaze.cz

První kroky daktyloskopie

V jedné z vitrín policejního muzea si může návštěvník všimnout zvláštních krabiček s neméně specifickým obsahem. Starší z nich by při troše dobré vůle mohla sloužit i jako kosmetický kufřík pro krásy chtivou dámu a snad i pro uložení drobného šperku. Potažena tmavě rudou kůží, s malými zásuvkami, však sloužila daktyloskopům v prvním desetiletí 20. století.

Druhou, plechovou, kromě dalších potřebných pomůcek obsahující lupu, pinzetu, nůžky, daktyloskopickou lžíci na snímání otisků prstů mrtvolám a chromým, zasýpací a stírací štětce, gumový váleček a lahvičku benzinu, vyrobil pravděpodobně J. Gusek z Kroměříže - jenž si v první republice vzal za svou péči o kriminalistické pomůcky.

Tyto vzácné exponáty, dotýkané rukama mnohých známých kriminalistických kapacit, vypovídají o zavádění kriminalistických technik a pomůcek do naší bezpečnostní praxe.

O jejich použití rozhodovalo za Rakousko-Uherska v zemích českých vídeňské a na Slovensku budapešťské ústředí.

V minulém vyprávění jsme zmínili zavedení antropometrie na počátku století a rozhodně nesmíme zapomenout na fakt, že skoro současně byly započaty pokusy užitím daktyloskopie, vědy o obrazcích papilárních linií na vnitřní straně článků prstů, na dlaních a chodidlech.

V květnu 1900 odjel policejní komisař František Protivenský s Antonínem Fridrichem a Juliem Laváčkem do Vídně, kde antropometrii přednášel policejní rada Kamil Windt a inspektor Jan Rupp. Co se naučili zúročili při prvním měření na Otakaru Nevšetovi už 20. července. Poslední antropometrické měření bylo provedeno 6. září 1908, kdy celkový počet takto popsaných dosáhl počtu 252 osob.

Od 9. září 1908 už byly vystavovány pouze daktyloskopické karty, čímž byl položen základ desetiprsté sbírky otisků prstů na podkladě klasifikace určitých znaků i základ vlastně budoucí bývalé kriminální ústředny.

Je však potřeba udělat několik krůčků zpět. Daktyloskopické karty byly ve skutečnosti u nás vystavovány mnohem dříve. Už od července 1891, pokusně, bez úředního požehnání pro studijní potřeby tehdejšího koncipisty Protivenského byly snímány vybraným vězňům. On sám začal soustavně s daktyloskopováním a zakládáním otisků zatím do soukromé sbírky, pořizované na vlastní náklad, v roce 1903.

Když byla tato sbírka dána v roce 1908 k veřejnému užívání, založil četnický kapitán J. Povondra u okresního velitelství na Královských Vinohradech v Praze ještě jednu daktyloskopickou sbírku, která byla v roce 1922 sloučena se sbírkou u policejního ředitelství v Praze. Slibně započatá spolupráce obou bezpečnostních sborů netrvala dlouho, neboť v roce 1926 bylo zřízeno Ústřední četnické pátrací oddělení pod Povondrovým velením a jednotné řízení kriminální služby bylo zase v nedohlednu. Posléze bylo rozhodnuto o tom, že do zjišťovacího oddělení u policejního ředitelství v Praze budou zasílány daktyloskopické karty od všech četnických stanic a policejních úřadů. A tak se stalo, že v roce 1929, kdy byly zřízena konečně Všeobecná kriminální ústředna, bylo v evidenci 250 000 karet.

Za 2. světové války byla sbírka neustále trnem v oku německé kriminální policie, jež vyžadovala její překlasifikování na berlínský systém. Aby se tak nestalo, naši kriminalisté uměle zvýšili počet o 100 000 a tato suma způsobila, že si Němci radši založili sbírku novou, kterou pak v dubnu 1945 zničili.

Od doby, kdy si lidé všimli, že linie na konečcích jejich prstů, dlaních a chodidlech tvoří různé pravidelné i nepravidelné obrazce a postupně si uvědomili jejich identifikační hodnotu pro použití v kriminalistice, uteklo skutečně hodně vody.

V historii daktyloskopie, jako jedné z nejpropracovanějších metod individuální identifikace, se objevují slavná jména.

William James Herschel (1833-1917) žijící v Indii, úředník vyplácející důchody velkému počtu penzionovaných indických vojáků, které z pohledu Evropana nemohl rozeznat, vyzvala v roce 1858 všechny penzisty, aby otiskli ukazovák a prostředník pravé ruky na seznam důchodců a potom i na potvrzení o příjmu. Zabránil tak podvodům a zároveň nasbíral materiál ke zkoumání obrazců na konečcích prstů. Prokázal také, že věkem se otisk nemění, dokonce ani po smrti. Uvědomil si široké možnosti uplatnění svého objevu a navrhl jej využít k evidenci ve věznicích, aby se zamezilo výměnám zločinců. Návrhy byly označeny za výplody fantazie a nikdy nebyly akceptovány. Když se vrátil na konci sedmdesátých let do Anglie, zažil ještě jeden šok. Přečetl si článek o identifikační metodě Henryho Faulsse, jež spočívala v hodnocení otisků prstů a jichž autor používal jeden rok. Herschel se o to snažil 20 let a neprorazil.

V téže době německý zvěrolékař Vilém Eber navrhl použití daktyloskopie k účelům bezpečnostní služby a ve Spojených státech to byl Gilbert Tompson. Ani oni nebyli úspěšní.

Vědecké základy moderní klasifikace obrazců papilárních linií pro kriminalistické účely dal Francois Galton (1822-1911). Svým dílem „Finger Prints“ přivedl daktyloskopii k praktickému uplatnění u anglické policie. Zatím měla doplnit „bertillonáž“, která i se svými třemi otisky prstů později zavedenými, avšak neklasifikovanými, prohrála nevyhlášenou válku.

Sluší se připomenout, že jedním z vědců, kteří poukázali na různotvarost papilárních linií, byl český fyziolog J. E. Purkyně - prvenství mu však nelze přiřknout.

Významné místo v daktyloskopii zaujímá Juan Vucetich (1838-1925), jenž působil v Buenos Aires a je dokonce považován na tvůrce pojmu daktyloskopie. Jeho teoretická díla stejně jako jeho daktyloskopický klasifikační a subklasifikační systém se rozšířily po celém světě.

Ve dvacátých letech 20. století si již daktyloskopie vydobyla všeobecného uznání ve světě a znalecký posudek z tohoto oboru se stal plnohodnotným soudním důkazem. Objevily se však pokusy zlomit její důkazní sílu. Jeden takový případ se stal i v Československu. Je znám i z filmového zpracování příběhů Jiřího Marka - Hříšní lidé města pražského.

připravila ředitelka Muzea Policie České republiky PhDr. Marcela Machutová