MUZEUM POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY

Ke Karlovu 1, 120 00 Praha 2 najdi na mapě >>

telefon: 224 923 619 pokladna: 974 824 855

Běžící výstavy

Bílý kruh bezpečí - 30 let pomáháme obětem
Nadace policistů a hasičů - pomáháme již 20 let
Tváře Evropy/Faces of Europe

Stálé expozice

Ochrana obyvatelstva
Letecká služba Policie ČR - Napříč časem
Sto let bezpečnostních sborů

Dopravní hriště

Dětské dopravní hřiště je v provozu od dubna do října s ohledem na počasí.

více informací o provozu

Slavín

Databáze padlých

Muzeum
						Policie České republiky - areál Karlov, Praha 2-Nové Město -
						idatabaze.czMuzea
						- idatabaze.cz
Bezbariérový přístup

Vrah Hubert Pilčík

Nebezpečný zločinec se může skrývat i pod maskou zdánlivě slušného člověka s dobrou pověstí. Hubert Pilčík se narodil 14. října 1891, vystřídal několik zaměstnání a nakonec až do důchodu pracoval v plzeňské Škodovce. Měl dobrý vztah k přírodě, zabýval se turistikou, ornitologií a bylinkářstvím. Byl skvělý vypravěč, ovšem s bujnou fantazií. Tvrdil například, že osobně přežil potopení Titaniku, což nebyla pravda.

Svůj domek v Senci zčásti pronajímal jako letní byt, měl mnoho známých a velmi dobře znal Plzeňsko i Šumavu. Snad proto se na něj po únoru 1948 obraceli i lidé, kteří se nechtěli smířit s novým komunistickým režimem a hledali někoho, kdo by je převedl přes státní hranici do Bavorska. Některým možná Pilčík "za čáru" i pomohl. Záhy však v něm převládla temná stránka jeho povahy a z běženců si udělal terč násilí a zdroj obohacení. Asi už se nikdy nedozvíme, kolik lidí vlákal do svého domku nebo na jiná odlehlá místa, kde je zavraždil a oloupil. Nahrával mu i fakt, že příbuzní zmizelích lidí většinou nehlásili jejich pohřešování, neboť se domnívali, že jsou za hranicemi. Bezpečnost se dostala na jeho stopu až na jaře roku 1951.

6. března 1951 ve spáleništi opuštěné hájovny Lipovka u Nekmíře našli hasiči značně ohořelé lidské tělo. Kriminalisté krajského velitelství národní bezpečnosti v Plzni a soudní lékaři na místě konstatovali, že ho někdo polil hořlavinou a zapálil. Na krku mrtvoly našli řetízek s medailonkem a při prosívání popela zajistili ještě skla do brýlí, kovové přezky a další součástky z bot a šatů i kus kravaty. Pitva na ústavu soudního lékařství v Plzni potvrdila, že šlo o muže ve věku kolem 50-ti let, 170-175 cm vysokého. Z ohořelého těla nešlo určit příčinu smrti. Zbytky "vařené" krve v tepnách však svědčily o tom, že muž byl spálen ještě za živa. Totožnost oběti i vraha ale zůstala zatím neznámá.

20. července 1951 v lese u Sence děti při hrabání v písku narazily na další mrtvolu. Kriminalisté a soudní lékaři na místě zjistili, že jde o ostatky mladé ženy, jen zčásti oblečené, pravděpodobně zavražděné. V uších měla náušnice ve tvaru šroubků. Kolem jejího krku byla utažena šňůra na prádlo. Soudní pitva potvrdila, že příčinou smrti ženy byly údery do hlavy a uškrcení. Podle stupně rozkladu těla zřejmě ležela v písku tři až pět měsíců. Její chrup byl v minulosti odborně ošetřován - dva zuby měly zlaté korunky, další acolitovou inlay. Kriminalisté začali obcházet zubní lékaře s nadějí, že některý z nich svou práci pozná. Došlo k tomu až koncem srpna 1951 a pátrači se konečně dozvěděli. že obětí byla jedenatřicetiletá plzeňská fotografka Renata Balleyová.

Následným šetřením kriminalisté zjistili, že Renata Balleyová se měla nedávno odstěhovat z Plzně do Zruče poblíž Sence spolu se svým otcem, bývalým úspěšným plzeňským obchodníkem Emanuelem Balleyem. Ve Zruči je však místní lidé nikdy neviděli. Doba zmizení Balleyových se přibližně časově shodovala s pravděpodobnou dobou smrti obou nalezených těl. Kriminalisté vyhledali sestru Emanuela Balleye v Plzni a další jejich příbuzné a známé. Od nich zjištěné popisy odpovídaly předpokládané podobě obou zavražděných. Vypátrali také milence Renaty Balleyové, který s ní mluvil naposledy 11. března 1951. Když se na ni později vyptával u její výše zmíněné tety, dozvěděl se, že Renata Balleyová je i se svým otcem a dvanáctiletou neteří Danou v Bavorsku, kam je převedl "nějaký strýc ze Sence". Kriminalisté se tedy znovu obrátili na zmíněnou tetu, která nakonec vše potvrdila. Poznala i nalezené šperky. Neznala sice jméno "strýce", ale při prověrce v Senci označila jeho dům, který jí jednou Renata ukazovala. Byl to dům Huberta Pilčíka. 6. září 1951 Bezpečnost nenápadně obklíčila okolí domu. Dva příslušníci SNB, vydávající se za elektrikáře, vstoupili dovnitř a Pilčíka zadrželi. Při následné konfrontaci v něm zmíněná teta poznala muže, který měl Balleyovy údajně převést přes hranice. V létě ji Pilčík navštívil a předal dopis od Balleyových, v němž stálo, že jsou všichni tři za hranicí a mají se dobře. Bohužel, vše bylo jinak...

6. března 1951 pod záminkou odpočinku před cestou ke hranici Pilčík vlákal Emanuela Balleye do opuštěné hájovny Lipovka, kde ho ve spánku několikrát udeřil obuškem do hlavy a jeho bezvládné tělo spálil. Renatu Balleyovou, kterou  ubytoval ve svém domku, zavraždil a zahrabal v pískovně u Sence 17. března 1951. V květnu téhož roku si do Sence přivedl dvanáctiletou Danu pod záminkou, že ji ve vhodnou chvíli převede za tetou a dědečkem do Německa. Místo toho ji držel ve svém domě a nutil psát dopisy příbuzným lidí, které údajně převedl za hranice. Bohužel dívku i pohlavně zneužíval. Aby mu neutekla a nekřičela, přivazoval ji k vlastnoručně vyrobené prkenné konstrukci se zvukotěsnou bednou. Zásah Bezpečnosti, při němž ztýranou dívku našli v křoví u kozího chlívku, jí pravděpodobně zachránil život, neboť Pilčík doznal, že plánoval i její vraždu. Kriminalisté také zjistili, že Pilčík zřejmě spáchal ještě další tři vraždy - manželů Lubomíra a Evy Krauzových a Jana Hůrky. Množství věcí, zajištěných při domovní prohlídce, ale svědčilo o tom, že obětí mohlo být ještě více.

9. září 1951 byl Hubert Pilčík nalezen ve své vazební cele mrtev. Podle oficiálního závěru spáchal sebevraždu oběšením. O jeho tělo neprojevil nikdo z příbuzných zájem a tak posloužilo k lékařským a vědeckým účelům. Zřejmě proto byla jeho hlava při pitvě dekapitována a konzervována. V roce 2022 ji Ústav soudního lékařství v Plzni předal Muzeu Policie ČR. Ve sbírkách Muzea PČR se nachází i posmrtný sádrový odlitek Pilčíkova obličeje, jeho podomácku vyrobený obušek a dřevěná konstrukce, k níž přivazoval unesenou dívku. Tyto a další zajištěné předměty a zbraně měly posloužit jako důkazy u soudu, k němuž vzhledem ke smrti obviněného již nedošlo.

Ne zcela objasněný případ vyvolává dodnes řadu otázek a spekulací. Stal se také námětem několika volných filmových zpracování, které však nejsou jeho přesnou rekonstrukcí - například dílu "Bestie" ze seriálu "Třicet případů majora Zemana" ze 70. let. Jisté však je, že případ Huberta Pilčíka potvrzuje nutnost dodržování zásady "důvěřuj ale prověřuj" i při kontaktu se zdánlivě slušným člověkem...